Solange Soares: Nejvíc vzpomínám na Vánoce, kdy jsem jako malá dostala kolo

23.12.2020 | Na rodnou a milovanou Brazílii nedá Solange Paula Pereira Soares dopustit, ale většinu z posledních téměř dvaceti let strávila v srdci Evropy. „Zrovna teď nedávno jsem měla devatenácté výročí, z toho víc než třináct roků žiju tady v Prostějově,“ potvrdila bývalá volejbalistka a momentálně trenérka mládeže VK své životní počty. Před blížícími se svátky klidu a míru pro Večerník ochotně povyprávěla o tom, jak to na Vánoce chodí na jihoamerickém kontinentu v porovnání s Českou republikou. A coby v Boha věřící člověk také neváhala připojit své názory na současnou nelehkou situaci v době koronaviru.

Máš nějaké vánoční vzpomínky z dětství v Belo Horizonte?
„Nejvíc ze všeho si pamatuju, jak jsme se všechny děti strašně těšily na Vánoce a hlavně na dárky. Což je asi úplně stejné všude na světě. (smích) Rozdíl mezi Amerikou a Evropou však spočívá v tom, že tady se dárečky rozbalují už večer, zatímco v Brazílii až po půlnoci. Proto jsme společně se sourozenci i kamarády vždycky měli hrozně dlouhý Štědrý den a dělali všechno možné, aby nám to nekonečné čekání nějak uteklo. Dokonce jsem někdy zkoušela přes den spát, ale to mi jako hyperaktivnímu dítěti vůbec nešlo. Takže nezbylo než jakkoliv zabíjet čas, třeba i pomáhat rodičům s přípravami. No a když jsem pak dárky po půlnoci konečně dostala, často jsem byla tak ospalá, že jsem si radost pořádně užila až pětadvacátého ráno po probuzení.“
V čem ještě spočívají největší rozdíly ohledně způsobu slavení Vánoc mezi oběma státy?
„Brazílie je v porovnání s Českem mnohem víc a silněji věřící země, většina tamních lidí je katolíků. Proto skoro všichni jdou na Štědrý den do kostela na sváteční mši, zatímco tady chodí menšina. Podstatný rozdíl je také časový. V ČR máte štědrovečerní večeři opravdu už večer, proto se tak nazývá. A po rozbalování dárků se dál hodně jí a postupně upadá z únavy do spánku. (směje se) Věřící pak jdou na Půlnoční. V Brazílii naopak vše začíná až hodinu před půlnocí mší v kostele, teprve potom se všichni vrátí domů, pustí se do jídla a nakonec přijdou na řadu dárečky. Co se jídla týče, v České republice máte v den narození Ježíše tradičně kapra, zatímco v mé rodné zemi víc každý vaří to, co má nejradši podle svých vlastních zvyků. Nejčastěji asi krocana, ale i spoustu jiných jídel, které si navíc rodiny navzájem vyměňují mezi sebou. Tohle je taková pěkná brazilská tradice, stejně jako třeba ve dvě hodiny ráno se jít vzájemně navštěvovat. Tudíž tamní Vánoce jsou v případě Štědrého dne vlastně noční svátky. Zvlášť pokud žijete v tak společensky soudržné oblasti či ulici, kde  bydlí moje rodina. Domů jsme se 25. prosince vraceli někdy až ve čtyři nebo pět hodin ráno. A mezitím jsme si všechny děti na ulici ukázaly dárky, co jsme dostaly.“
Byl nějaký, co tě jako malou potěšil ze všech nejvíc?
„Strašně moc do dneška vzpomínám, jak obrovskou radost mi udělalo, když jsem jednou dostala jízdní kolo. Byla jsem hrozně šťastná, že mám konečně svoje vlastní, a hned na něm vyjela do té naší ulice pochlubit se kamarádkám a kamarádům. Najednou koukám – a oni na kolech jedou všichni! Jako v nějakém filmu. Vyšlo najevo, že naši rodiče se mezi sebou domluvili a kola nám dali všem, abychom si nezáviděli a mohli jezdit společně. Tak jsme hned tu noc udělali mezi sebou takové naše první cyklistické závody po okolí.“ (úsměv)
Dodržují se v Brazílii na Vánoce nějaké tradiční zvyky jako v Česku?
„Vánoční stromeček tam máme taky, ale mnohem víc než zde se místo klasických ozdob v podobě baněk na něj dávají třeba bonbóny. Spíš tedy v rodinách, kde nemají moc dětí, protože jinak je stromek většinou hned druhý den svátků celý očesaný. (se smíchem) Aspoň u nás doma to tak bývalo, proto pak rodiče začali kupovat dva stromečky: jeden zdobili klasicky a druhý bonbóny. Je jasné, který z nich vydržel déle... (opět se směje) Jiné zvyky kromě náboženských – tedy chození do kostela – se v Brazílii na Vánoce moc nedrží. To spíš na Nový rok, protože Brazilci jsou strašně pověrčiví lidé a mají hromadu drobných rituálů, aby nový rok byl vydařený, plný zdravý i šťastný.“
Kolikrát za ty uplynulé dvě dekády ses vlastně dostala na vánoční svátky domů? A s kým je trávíváš tady?
„Za těch devatenáct posledních let jsem Vánoce trávila v Brazílii tuším šestkrát nebo sedmkrát, většinou jsem tedy zůstávala tu, hlavně kvůli volejbalu. Vždycky jedu do Bratislavy, kde mám svou druhou rodinu. Žije tam jedna Brazilka, která mě v roce 2001 vzala za sportovní kariérou na Slovensko a postupně se z ní stala takové moje druhá máma. Takže pokud na svátky neletím za moře, tak vyrážím do Bratislavy a tam si společně uděláme převážně brazilské Vánoce.“ (s úsměvem)
Co letos?
„Tentokrát panuje hodně specifická situace kvůli covidu. Každým dnem se mění podmínky, za jakých se může z České republiky cestovat do ciziny, tím pádem ještě musím počkat, kam vlastně letos na Vánoce zamířím.“
Může koronavirová nálada ovlivnit obvyklou sváteční atmosféru?
„Nějaký vliv to mít určitě bude. Jednak mezi spoustou lidí panují obavy z nemoci a navíc jsou mnozí zavření doma o poznání víc než normálně, samozřejmě panuje řada omezení, co se může a co ne. To se vlastně týká i shromažďování většího počtu osob, přičemž například v Brazílii jsou všichni zvyklí se hojně navštěvovat. A pokud budou zodpovědně dodržovat hygienická nařízení, tak z těchto návštěv sejde. Tím pádem tradiční sdílení Vánoc v celé širší komunitě blízkých a přátel neproběhne, což pochopitelně atmosféru svátků ovlivní výrazně. Bohužel, momentálně to však jinak nejde. Skoro celý dosavadní rok 2020 prostě nebyl normální, rozhodně nebude ani jeho zbytek. Musíme to nějak přežít a doufat, že s rokem příštím se život postupně vrátí zase do normálu.“
Vnímáš momentální stav v souvislosti s COVID-19 i s veškerými okolnostmi jako nějaký vzkaz pro lidstvo, určité memento?
„Dá se to tak říct. Existují různé teorie, jak koronavirus vznikl. Jedni říkají, že uměle, aby zredukoval počet lidí na Zemi vyhubením starých a jinak nemocných - tedy neproduktivních – k oživení světové ekonomiky. Což je strašně kruté, ale bohužel u moci je mnoho právě takto krutých lidí, pro něž jsou na prvním místě peníze a v jejich zájmu jsou klidně schopní brát životy druhým. Třeba i v globálním měřítku. Proto si dokážu představit pravdivost téhle teorie. Každopádně covid ukázal a odkryl hrozně moc věcí o naší lidské společnosti tím, že se absolutně dostal zpod kontroly a zasáhl celou planetu. Vše zašlo tak daleko, že si tento virus nijak nevybírá, postihnout nebo třeba i zabít může kohokoliv. Úplně obyčejného člověka stejně jako někoho ultra mocného či bohatého. Trpí všichni bez rozdílu, na postavení ve společnosti nebo výši bankovního konta nezáleží. Poselství pro každého proto vidím v uvědomění si, čím ve skutečnosti člověk může být šťastný a spokojený. Že za prachy ani moc se tohle koupit nedá, že záleží na jiných hodnotách: být slušný, skromný, pozitivní, nesobecký, pokorný a tak dále. Přijít na to, co je v životě opravdu důležité a vážit si toho. Kdo takový je nebo se mu podaří svůj přístup změnit, bude mít za současných podmínek velkou výhodu.“