Miroslav Čada: Jsem šťastný za krásných deset let s Prostějovem. A mám velkou radost ze splněného slibu o jubilejním titulu!

01.05.2018 | Pravý volejbalový generál, skutečný trenérský vojevůdce a opravdový kladný hrdina. Tak bude už navěky vnímán Miroslav Čada, dlouholetý úspěšný kouč prostějovských volejbalistek. Dovedl je ke spoustě trofejí i skvělých výsledků a mimo jiné vyhrál každou národní soutěž, do které s ženstvem VK zasáhl (10x UNIQA extraliga + 9x Český pohár). Po vítězném dokonání téhle úžasné jízdy v podobě třetí finálové výhry nad Olomoucí dlouho odpovídal na spoustu sršících otázek.

Co byste řekl k duelu, jenž nakonec rozhodl o titulu?
„Máme za sebou hrozně těžký zápas, určitě nejnáročnější v celé sérii. Vstoupili jsme do něj špatně především vinou podání a Olomouc vycítila svou šanci, úspěšně pokračovala v úporné obraně. Čímž nás trápila celou sérii. Tentokrát i využívala našich hrubek, kterých jsme v úvodní a třetí sadě nasekali extrémně moc. Potom jsme museli jít až na krev, abychom nepříznivý stav 1:2 otočili, což se podařilo zlepšením všech činností v čele s útokem, v němž jsme soupeře v každém vzájemném souboji trochu převyšovali. Tohle platilo celé finále, neboť UP nemá tak ofenzivně dominantní hráčky jako my. Tím větší kvality jsou však na olomoucké straně při defenzivě v poli, proto byla vzájemné série tak vyrovnaná. Útok proti obraně.“
Nemohla být finálová série v případě větší stability vaší výkonnosti jednoznačnější?
„Je pravda, že jsme během finále nebyli v optimální formě, hlavně úvody střetnutí nám nevycházely. Ale v kritických chvílích se vždycky projevily jak zkušenosti našich ostřílených opor, tak herní i psychická síla tohoto výborného mančaftu. Tím jsme Olomouc opakovaně zlomili.“
V právě skončeném ročníku extraligy jste měli stoprocentní úspěšnost tiebreaků. Čím to?
„Ano, pětkrát jsme hráli rozhodující pátý set a pokaždé jej zvládli vítězně. Projevila se síla našeho kolektivu a jeho zmíněné zkušenosti, když jsme se mohli opřít o takové osobnosti, jakými jsou Hela Horká, Katy Weiss nebo Julča Kovářová. Ony toho mají za sebou hrozně moc a jsou skutečnými tahounkami, z čehož celý tým v klíčových momentech těžil.“
Jakým protivníkem byl soubor UP?
„Olomouc se od začátku sezóny netajila tím, že nám chce vyrovnaně konkurovat, rvát se o titul a pokusit se ho získat pro sebe. Už předloni poskládala velice silné družstvo a dá se říct, že dva poslední roky se přidala k naší dominanci nad dalšími českými kluby. Byť měla v letošním semifinále značné problémy s Ostravou. Šlo ale jen o dílčí potíže, jinak jsme my spolu s úpéčkem byli odskočení od zbytku soutěže.“
Vnímáte větší divácký boom v Olomouci při porovnání se současným Prostějovem?
„Ano, je to momentálně tak. Většinou platí, že když jde někdo v kolektivním sportu kvalitativně nahoru, probudí to fanoušky a zvýší se jejich zájem. Zatímco v případě neustále a dlouho se opakujících triumfů, což je náš případ, se to bere jako samozřejmost. A nadšení příznivců postupně opadá. Bohužel je to v českých reáliích asi taková zákonitost. Projevila se i na divácké návštěvnosti na jednotlivých finálových zápasech.“
Máte tedy desátý titul i pohár, ale v letošní Lize mistryň jste nedosáhli na žádné vítězství. Mrzí to zpětně?
„Tohle nás mrzí skutečně moc, protože jsme měli výborný mančaft a při aspoň trochu příznivějším losu určitě šlo některé zápasy vyhrát. Bohužel jsme nastupovali výhradně proti evropským top klubům a projevilo se, že mezi našimi hráčkami a jejich světovými hvězdami je kvalitativní rozdíl.“
Co dál? Končíte na lavičce, jak jste avizoval už před sezónou, nebo budete přece jen pokračovat?
„Slíbil jsem majiteli klubu, že uděláme desátý mistrovský titul v řadě za sebou. A mám samozřejmě radost, že se to povedlo. Celých těch deset uplynulých let jsme v Prostějově měli vytvořené super podmínky, pracovalo se mi tu nádherně. A málokde se podaří tohle udržet natolik dlouhou dobu. Teď už však zdejší podmínky půjdou o něco dolů, i když místní volejbal pojede dál. Jak přesně všechno bude se ukáže v nejbližších dnech a týdnech.“
Jaká vlastně celá ta dekáda byla?
„Rozhodně krásná. V evropské Champions League jsme často hrávali proti extrémně silným soupeřům a většinou po jednom výsledkově slabším roku následoval jeden úspěšný, kdy se nám povedlo porážet i velké favority s mezinárodním věhlasem. V českých soutěžích jsme kompletních deset let dokázali udržet dominanci nad extraligovou soutěží a kromě loňské výjimky i nad národním pohárem. Právě toho, že pod mým vedením jsme v tuzemsku nikdy neklopýtli a pokaždé získali trofej, si vážím ze všeho nejvíc. V letošní sezóně jsme navíc neprohráli s českými soupeři ani jeden zápas, což je skvělá vizitka. Obecně platí, že se vždy povedlo dát v Prostějově dohromady kvalitní družstvo se silnou morálkou, které nikdy výrazněji nepolevilo. A totéž platí pro realizační tým. Celé desetiletí jsme tomu dávali na poměry ČR nejvíc co šlo, naprosté maximum.“
Který ročník vnímáte jako nejtěžší?
„Složitě se to hodnotí, ale asi minulý, kdy jsme se potýkali s největšími problémy včetně ztráty Českého poháru. A ve finále extraligy proti Olomouci jsme museli otáčet nepříznivý stav 1:2 na utkání, přičemž v posledním pátém rozhodoval o vítězi až tiebreak. Sezóna 2016/17 byla opravdu moc těžká.“
Co říkáte na fakt, že jste se s patnácti získanými tituly v roli trenéra osamostatnil v čele historického pořadí nejúspěšnějších koučů ČR?
„Tohle jsem nijak nesledoval. Ale je pravda, že za posledních sedmnáct let mám patnáct titulů, což asi o něčem svědčí. (smích) Své úspěšnosti jsem si vědom a nebudu dělat přehnaně skromného, i když chci zdůraznit, že bez samotných hráček i kolegů z realizačních týmů by se žádný z těch úspěchů nekonal. Základem samozřejmě bylo pět zlatých ještě z Brna, což mi otevřelo dveře do Prostějova, jinak by si mě sem nebrali. Následné tituly zde pak mohly vypadat snadněji vzhledem ke špičkové úrovni hráček, které za VK každoročně nastupovaly. Zvládnout však ženské družstvo není úplně jednoduché, zvlášť sladit cizinky s Češkami asi bylo vždy nejsložitější. Ale pokaždé se to nakonec podařilo, předváděli jsme zpravidla kvalitní volejbal. A téhle dlouhodobé stability si velmi cením.“
Přesvědčilo by vás něco, abyste ve vékáčku dál pokračoval jako hlavní lodivod?
„To vážně nevím. (s úsměvem) Teď momentálně panuje nadšení, že se nám povedla jubilejní obhajoba, všichni jsou spokojení. Až prvotní euforie opadne, začne se řešit, co a jak dál. Za sebe můžu říct, že moje působení v Prostějově už není určitě o penězích. Spíš se musím rozhodnout, na jaké pozici případně pokračovat a nebo jestli se úplně stáhnout z dění.“
Proč se přikláníte k variantě nevést již VK?
„Cítím, že družstvo potřebuje novou energii. Přece jen deset let je deset let a sám na sobě cítím určitou únavu. Je potřeba nový pohled, změnit některé věci a kolektiv hodně okysličit. Jak už bylo zmíněno, podmínky půjdou dolů a trenéra zde čeká moc práce s převážně mladšími hráčkami. K čemuž se víc bude hodit mladší kouč.“
Champions League už každopádně Prostějov hrát nebude, že?
„Ano, tohle lze potvrdit. S největší pravděpodobností nebude mít klub v příští sezóně tak vysoké ambice, aby mohl postavit konkurenceschopný tým pro Ligu mistryň. Z evropských pohárů však VK úplně nevycouvá, měl by se přesunout do CEV Cupu nebo Challenge Cupu. Ještě se přesně uvidí.“
Dá se říct, že právě končí jedna volejbalová éra?
„Myslím, že asi jo. Prostějov dlouhých deset let dosahoval obdivuhodných výsledků, zatímco teď tahle éra reálně skončila a VK bude pokračovat na trochu nižší úrovni.“
Napadlo by vás po příchodu do Prostějova v roce 2008, co všechno s ním dokážete?
„To rozhodně ne. Hlavně bych nevěřil, že se v takovém top klubu na české poměry udržím deset let. Vést Prostějov bylo snem možná každého trenéra v republice a kouč je tady pod permanentně velkým tlakem přidávat další úspěchy. My jsme měli štěstí, že se nám podařil výborný vstup do Champions League a především jsme hned začali sbírat mistrovské tituly i národní poháry. Oddílové vedení se mnou bylo asi spokojené a naše vzájemná spolupráce vyústila v deset krásných let. Jsem za ně šťastný.“