Jaroslav Matěj v dokončení bilančního interview: Děkuji VK Prostějov za prostor k dlouhodobé systematické práci, která měla smysl!

28.05.2018 | Vedení volejbalového oddílu VK Prostějov se s končícím šéftrenérem mládeže Jaroslavem Matějem oficiálně rozloučilo už před časem v rámci jednoho z finálových utkání UNIQA extraligy žen ČR 2017/18. V praxi nyní probíhá loučení tím, že kouč všem známý jako Slávek až do konce června vede přípravu starších žákyň vékáčka. A my za jeho dlouhým účinkováním v prostějovském klubu uděláme tečku slíbeným druhým dílem obsáhlého rozhovoru, tentokrát zaměřeného na bilancování celé uplynulé dekády i na výhled do budoucna.

Po dlouhých deseti letech uzavíráš své prostějovské účinkování. Proč?
„Okolností je víc. V první řadě jsem ale dostal už loni nabídku z Přerova dělat v tamním klubu totéž, co tady – šéftrenéra mládeže. Oslovili mě však až v půlce června a to už jsem byl dohodnutý na pokračování v Prostějově. Takže jsem zůstal s tím, že vedení VK bylo informováno o zájmu Přerova, který mi měl do konce ledna potvrdit, jestli mě pořád chce. Což udělal, já se rozhodl tam odejít a s prostějovským oddílem se domluvil na ukončení vzájemné spolupráce po sezóně 2017/18. Proč vlastně? Jsem Přerovák a musím přiznat, že s každým dalším rokem i přibývajícím věkem mě čím dál víc zmáhalo každodenní dojíždění. Pro nás starší holt takové trmácení už není. (smích) Navíc mi častěji kolidovaly časy tréninků v Prostějově s termíny důležitých věcí na škole v Přerově, kde učím. Práce ve vékáčku sice byla celých deset a půl roku super, jsem za ni vděčný i hrozně rád. Ale po pravdě jsem se začínal cítit hlavně vinou toho dojíždění opotřebovaný, unavený. A když se naskytla šance dělat totéž doma v Přerově, přiklonil jsem se po zvážení všech okolností k ní.“
Co přesně budeš mít v přerovském klubu na starosti?
„Dostal jsem za úkol v podstatě totéž, co v Prostějově zkraje roku 2008. To znamená dát mládež celkově dohromady jako šéftrenér i metodik, zároveň člen oddílového výboru. Aby volejbalové talenty v Přerově zase fungovaly na vyšší úrovni jako před několika lety, zastavil se jejich kvalitativní pokles. Takže to půjdu zastřešit a současně vytvořit doplněný trenérský tým, který půjde společnou cestou v určitém jednotném systému.“
Jakých bylo deset a půl sezóny ve VK Prostějov?
„Když se ohlédnu, tak vidím spoustu výborných momentů, stejně jako dost krušných okamžiků – asi jako v každé jiné práci. A zvlášť ve volejbalu, který je kolektivním sportem a v něm to často kolísá nahoru, dolů. Každopádně věřím, že tahle dlouhá spolupráce něco přinesla oběma stranám. Já těch deset a půl let hodnotím velmi pozitivně, neboť se v Prostějově podařilo společnými silami nastavit fungování volejbalové mládeže na určité úrovni, která odpovídala představám mým a věřím, že i místního klubového vedení. Kromě toho jsem blíž přičichnul ke špičkové mezinárodní kvalitě ženské kategorie a vyzkoušel si nadstandardní podmínky, za kterých se dá sport dělat. Něco jsem přinesl a něco si odnesl, přitom mě naplňovala zejména podpora v mé práci a pocit, že si jí někdo opravdu váží, že prostějovskému vedení na mládeži fakt záleží. Mělo to všechno smysl.“
Co považuješ za největší dosažený úspěch?
„Úspěchů se napříč věkovými kategoriemi podařilo udělat víc, ale jako ten největší určitě beru splnění toho, proč mě vlastně do VK před těmi skoro jedenácti lety chtěli. To znamená dát zdejší mládežnický volejbal dohromady a nastavit jednotnou koncepci i systém péče o talenty tak, aby dlouhodobě fungoval na úrovni odpovídající minimálně širší špičce České republiky. Což se myslím opravdu povedlo. Nejen dosaženými výsledky a úspěchy, ale také celkovou kvalitou předváděné hry ve všech kategoriích se Prostějov dostal do povědomí volejbalové veřejnosti. Získané medaile včetně mistrovských titulů přitom jsou jen logickým vyústěním zmíněné systematičnosti práce, která je funkční. Teď jde o to, aby podobně jako dosud vše pokračovalo pokud možno dál, do příštích sezón. A nejdůležitější vůbec nejsou výsledky, spíš je podstatné neslevit z nastaveného modelu v dlouhodobém měřítku. Potom se mohou dostavit nové úspěchy a jiná stěžejní věc: aby juniorky přecházející mezi ženy našly uplatnění v české extralize. Takových jsme za poslední roky vychovali celou řadu, byť kvůli našlapanosti místního áčka musely většinou odejít do jiných klubů. Teď ale nastává doba, kdy mnohem výraznější uplatnění mohou brzy nacházet ve svém mateřském oddílu. Věřím, že to pro holky bude znamenat ještě větší motivaci do trénování.“
Věříš, že i v nadcházejících ekonomicky skromnějších časech udrží VK Prostějov svůj vysoký mládežnický potenciál?
„Předpoklady k tomu určitě má, ale když to řeknu přímo, trenéry mládeže je potřeba slušně zaplatit. Kdekoliv, nejen v Prostějově. Obecně se ve sportu říká, že nejlepší koučové by měli působit u mladých nadějí, aby je dokázali po všech stránkách špičkově rozvíjet a vychovávat, z čehož pak hráčky i hráči těží v dospělosti. Praxe v ČR bohužel vypadá většinově jinak, ovšem pak se nemůžeme divit, pokud nebudeme vychovávat dostatek kvalitních talentů. Klíčová přitom je podpora státu, u kterého zatím vždy zůstalo jen u předvolebních slibů a realita zdaleka neodpovídá potřebám sportovního prostředí. Když tohle vztáhnu konkrétně na VK, složitě se tady shání volejbaloví trenéři pro mládež z vlastních zdrojů. Tím pádem se musí hledat v okolí a pokud sem má přijít někdo skutečně dobrý odjinud, musí se na jeho působení uvolnit solidní peníze. A rozhodující pak je, aby všichni trenéři napříč věkovými kategoriemi tvořili dobrý tým, soudržnou partu táhnoucí za jeden provaz. Jde o otřepané klišé, leč stoprocentně platné. Moc záleží na prostějovském klubovém vedení, zda na mládež dál zachová výborné podmínky jako dosud.“
Poslední soutěžní duely na lavičce vékáčka jsi prožil zkraje května při závěrečném nadstavbovém turnaji extraligy kadetek, paradoxně v rodném Přerově, kam odcházíš. Jaké pocity provázely tahle střetnutí?
„Víceméně jsem si to užíval. Bez nějakého stresu nebo nervů a asi víc v pohodě než jindy, protože už jsme byli zachránění, výsledkově o tolik nešlo. Přesto jsem samozřejmě chtěl vítězit, neboť to chci vždycky, bohužel zdravotní stav řady děvčat byl znovu proti. Nechtěl jsem si tím však tohle loučení přehnaně kazit, z mého pohledu šlo spíš o to důstojně uzavřít jednu dlouhou životní kapitolu. Nějakou nostalgii jsem pochopitelně vnímal, po více než deseti letech v jednom oddílu se takovým pocitům nelze úplně ubránit. Byť na ně moc nejsem. (směje se) Každopádně chci na závěr VK Prostějov velmi poděkovat jak za šanci, kterou mi v roce 2008 dal, tak za prostor i podmínky ke smysluplné práci na něčem, co mělo smysl. Svého zdejšího působení si velice vážím a místnímu volejbalu přeji do budoucna pouze to nejlepší.“