Martina Michalíková: V první chvíli jsem konec obrečela, ale vzhledem ke stavu mého ramene šlo o správné a rozumné rozhodnutí

17.11.2021 | Mnohem méně hlubokou stopu, než by si určitě sama přála, zanechala ve volejbalovém klubu VK Prostějov Martina Michalíková. Volejbalistka, která pět let patřila k oporám konkurenčního UP Olomouc, přicházela loni na podzim po druhé operaci ramene s touhou znova nastartovat svou úspěšnou kariéru a navzdory zdravotním komplikacím co nejvíc pomoct novému týmu. Nakonec však zvítězila "zlobivá" ruka a veřejností hojně sledovaná smečařka musela v pouhých sedmadvaceti letech uzavřít vrcholovou kariéru pod vysokou sítí. Nejen o tomhle smutném faktu si s námi Martina sympaticky otevřeně i upřímně popovídala.

Tušila jsi už delší dobu, že tě operované rameno asi dál volejbalově nepustí?
„To ani ne. Samozřejmě jsem věděla, že už budu mít vždy nějaké mezery, které nedoženu, ale že bych ukončila kariéru ze dne na den, to jsem netušila. Touto sezónou jsem si chtěla spravit chuť po té loňské, a ze začátku se jevilo, že by to tak i mohlo být.“
Jaký přesně zdravotní problém způsobil tvůj konec?
„Nazvala bych to chronickým opotřebením systému. V podstatě nikdy jsem nešla na operaci z důvodu úrazu, ale protože mi tělo prostě vypovědělo službu. Po dvou operacích ramene už v něm toho moc nezůstalo včetně chrupavky, bicepsové šlachy a tak dále. K tomu mi byla diagnostikována artróza téměř třetího stupně, kterou mají lidé v mnohem vyšším věku, než jsem já.“
V rozhodnutí skončit tě definitivně utvrdila série lékařských vyšetření v poslední době?
„Ano. Už mi bylo se vztyčeným prstem zdůrazněno, že pokud bych s volejbalem pokračovala, tak bych opravdu mohla mít trvalé následky po zbytek života, včetně velkých bolestí. A ty už vlastně pociťuji teď při běžných činnostech, které člověk každý den dělá.“
Nakolik tě bolavé rameno herně limitovalo a ovlivňovalo výkony?
„Já se určitě nebudu teď zpětně vymlouvat na můj zdravotní stav. Pokud jsem na hřiště nastoupila, znamenalo to, že jsem tam od toho, abych podala stoprocentní výkon. Řekla bych to tak, že byly lepší dny a horší dny. Těžší to bylo spíše v tréninku, kde člověk nemá tolik adrenalinu a soustředění jako v zápasech. A měla jsem tendenci tomu podvědomě ulevovat a šetřit se, což už je samozřejmě špatně. Z tréninků jsem pak neodjížděla s dobrým pocitem.“
Cítila jsi po rozhodnutí nepokračovat ve vrcholové kariéře velké zklamání či smutek, nebo už jsi byla se situací smířená?
„Rozhodnutí jsem obrečela. Přece jen volejbal byl velký kus mého života, vlastně doteď to byl celý můj život. Ale cítila jsem, že to je správné a rozumné rozhodnutí. Vždy jsem dávala volejbal na první místo před všechno, a to včetně zdraví, které mi to teď bude dávat pěkně sežrat. (smích) Už jsem měla i pocit, že svého vrcholu jsem dosáhla. A jestli by mě čekalo něco většího, kdybych byla zdravá, o tom je zbytečné spekulovat. Život není CO KDYBY.“
Existuje do budoucna aspoň malá šance tvého návratu jako profesionální hráčky?
„Bohužel nemám vidinu, že by se můj stav měl někdy zlepšovat, to spíše naopak. Proto teď říkám, že ne. Ale život je nevyzpytatelný a může se stát jednoho dne cokoliv.“
Můžeš si jít občas zahrát volejbal aspoň rekreačně?
„Myslím, že časem - až nechám všechny momentální šrámy zahojit - tak asi ano. Ale já se bojím, že mě to takhle bavit nebude a spíš se budu chtít věnovat jiným sportům, na které jsem doteď neměla čas.“
Jak přijaly tvůj zdravotně vynucený odchod spoluhráčky?
„Byl to hrozně smutný moment, když jsem jim to musela přijít říct. A s moc hezkými slovy se se mnou rozloučily, za což jim moc děkuju. Tým si hezky sedl a vypadalo to, že kdybychom v téhle sestavě pokračovaly, tak by to bylo jen lepší a lepší. Já ale věřím, že to bude dobré i tak a holky letos uhrají nějaký pěkný výsledek. Zasloužily by si to.“
Můžeš se ohlédnout za necelý rok trvajícím působením v Prostějově?
„Já Prostějovu vděčím za to, že jsem neskončila s volejbalem už loni, kdy jsem úplně ztratila motivaci ještě hrát. Moc se mi tady líbilo, i když musel klub jít v posledních letech se svými ambicemi trochu níže. I tak všechny ostatní věci zůstaly na profesionální úrovni a vždy se dalo na všem domluvit. Cítila jsem tu důvěru a působení zde, byť krátké, mě moc bavilo.“
Zůstalo v tobě i přes zdravotní komplikace něco pozitivního?
„Já zůstanu vždy pozitivní. (usmívá se) Všechny vzpomínky, zážitky a zkušenosti, které mám, mi už nikdo nikdy nevezme. A myslím, že se mi tohle všechno bude do dalšího pokračování v životě ještě hodit.“
Na co ze své kariéry budeš nejraději vzpomínat?
„Nemám jeden moment, na který bych speciálně vzpomínala. Pro mě je ta nejhezčí vzpomínka takový průřez celou mojí kariérou od začátku až do konce. Dříve jsem nad volejbalem vlastně nikdy nepřemýšlela tak, že bych u něj chtěla zůstat natolik dlouho a mít ho jako práci. Nakonec ale vždy přišly nějaké úspěchy, které mi jasně říkaly, že bych přece jen měla ještě chvíli pokračovat. Ať už medaile z mistrovství Evropy juniorek nebo to, že jsem již od patnácti let nastupovala za Ostravu v utkáních A-týmu. Ráda vzpomínám na vyhrané zápasy, do kterých jsme šli jako úplní outsideři, to hlavně v evropských pohárech. A samozřejmě nejkrásnější pocity jsou po celé sezóně zvednout nad hlavu pohár a získat titul mistra, to bych přála každému sportovci.“
Čemu v životě se věnuješ nyní a jaké máš plány do budoucna?
„Teď zažívám takový pomalý restart: odpočívám a nikam nespěchám. Máme s přítelem nějaké plány o vlastním podnikání, ale to je zatím úplně na začátku. Pomalu se mi blíží třicítka, a proto myslím, že by bylo vhodné přemýšlet i o rodině.“