Zdeněk Sklenář: Dosud největší euforie v mém životě? Dva osmifinálové skalpy Francie na ME mužů a s juniorkami vyřazení Rusek

09.12.2021 | Zajímavou posilu do svých řad získal v létě volejbalový klub VK Prostějov. V tomto konkrétním případě nešlo o žádnou hráčku, ale o nového člena trenérského štábu u oddílové mládeže. Šestatřicetiletý Zdeněk Sklenář je přitom v roli kouče téměř nováčkem, přesto má v českém volejbalu poměrně zvučné jméno a zasvěcení ho dobře znají coby špičkového statistika. Za pozornost stojí hlavně jeho vizitka téměř dekádu trvající nepřetržité práce pro mužskou reprezentaci ČR, kromě toho je i statistickým koordinátorem Českého volejbalového svazu. Ovšem kromě toho už stihl se svým milovaným sportem projít několik zahraničních zemí, aby momentálně zakotvil na Hané v nové roli.

Volejbal jsi i aktivně hrával?
„Hodně dávno a nikdy na vrcholové úrovni. V mládežnických kategoriích jsem nastupoval za Brno, při přechodu z juniorů mezi muže přišla první delší pauza kvůli zranění ramene. Jakmile se můj zdravotní stav zlepšil, tak jsem se ještě na několik let uklidil do druhé ligy mužů. Tam jsem se stal součástí výborné party bývalých extraligových borců v týmu Sokola Střelice. Mimochodem na liberu tam hrál současný ministr školství Robert Plaga. Herně jsem se ani mezi skvělými volejbalisty nikam moc neposouval jakožto složitě formovatelný materiál. (smích) Ale spoustu věcí jsem si z té doby zapamatoval a mohl z nich těžit v dalších letech. Navíc jsme jako členové Sokola absolvovali spoustu různých turnajů i akcí včetně brigád, například ve sběru starého železa. Což bylo často spojené s rozumnou konzumací alkoholu, takže super zážitky.“ (směje se)
Co přišlo dál?
„V mém případě volejbalová doba temna, kdy jsem kromě Městského přeboru Brna – takzvané šalinové ligy – v tomto sportu nijak jinak nepůsobil. Až v prvním ročníku na vysoké škole mě oslovil Aleš Novák, jestli bych mu nešel pomáhat k juniorkám Králova Pole. (Do rozhovoru vstupuje Aleš Novák: „Na začátku byla moje naivní představa, že bych Zdeňka ještě mohl naučit hrát volejbal správně technicky.“) Ano, tuhle snahu Alda po nějaké době vzdal. A já se radši věnoval smysluplnějším činnostem, to znamená pomáhat během přípravy se vším, co bylo potřeba: dohazovat, smečovat, sbírat balóny a podobně. Prostě být k ruce při trénincích i zápasech. K tomu navíc tehdy existovala povinnost účastníků extraligy juniorek zaznamenávat některé statistické údaje do speciálního programu, který v Excelu vytvořil Zdeněk Haník. V návaznosti na to jsem mu pak později pomáhal s výzkumem i napříč nejvyššími soutěžemi mužů a žen ČR, které herní řetězce jsou v průběhu utkání nejčastější, tím pádem by se logicky měly nejvíc objevovat coby součást přípravy. Ale to jsem trochu odbočil.“ (směje se)
Z KP Brno jsi pokračoval kam?
„V Králově Poli u mládeže jsem zůstal několik let, snažil se zdokonalovat v práci statistika. Následně mě Aleš Novák oslovil, zda bych nechtěl dělat taky u české mládežnické reprezentace, kam tenkrát patřily například Martina Michalíková, Marie Toufarová, Pavla Vincourová či Veronika Dostálová. Tudíž velice dobrý tým, s nímž jsme společně prošli kategorie kadetek i juniorek. Vedle toho jsem se snažil pokračovat ve studiu vysoké školy, byť se někdy – nebo spíš často - zdálo, že to nemá smysl. (se smíchem) Ale vždycky jsem se nakonec nějak probojoval dál tím způsobem, že školu bylo nutné zvládnout v první polovině týdne, abych druhou půlku mohl vždy věnovat nároďáku. Šlo o hodně intenzivní období mého života, přesto se mi povedlo výšku zdárně dokončit. Za což jsem určitě rád, neboť jakékoliv vzdělání se hodí.“
Potom už následovala práce u mužské reprezentace ČR?
„Ještě ne. Od českých juniorek si mě vzal Ondra Marek k ženám Králova Pole, kde jsem se postupně adaptoval na rychlejší dospělý volejbal a zvykal si na vyšší náročnost práce, která u profesionálního družstva logicky je. Následně po třech letech na místě statistika žen KP Brno přišla nabídka od trenéra juniorské reprezentace Švýcarska, který hledal někoho na pozici asistenta plus statistika ženského ligového A-družstva Franches-Montagnes a současně trenéra tamních žákyň. Řekl jsem si proč ne a do téhle zahraniční výzvy šel. Strávil jsem ve Švýcarsku velmi zajímavý rok, nasbíral spoustu cenných zkušeností. A vzápětí přišel první kontakt s mužským nároďákem ČR, který tehdy převzal Stewart Bernard. Chtěl mě jako druhého statistika, protože nejen na tuto součást volejbalu hodně dbal. Z hlediska množství pořizovaného videomateriálu i analytických dat a informací šlo na tehdejší dobu v České republice o něco vysoce nadstandardního, všechny včetně mě to rozhodně posunulo v kariéře o kus dál.“
Od té chvíle tedy působíš v tuzemském nároďáku mužů?
„Ano, ovšem to první období obsahovalo vlastně jen léto, protože na programu byla pouze Evropská liga a kvalifikace o olympiádu bez vrcholného turnaje. Načež jsem se ještě na jeden rok vydal do Švýcarska, tentokrát do celku Volley Köniz. Ten měl vyšší ambice, v lize jsme tak skončili třetí a v národním poháru druzí. Po sezóně jsem se pak vrátil do Česka, abychom mohli trávit víc času s mou tehdejší přítelkyní a teď už manželkou Šárkou, za svobodna Melichárkovou. Ona hrála extraligu žen a k tomu studovala vysokou školu, kterou chtěla dokončit. Proto jsem šel znovu do Brna, zároveň dělal pro mužskou reprezentaci ČR. Práce u ní bylo čím dál tím víc, postupně přicházeli noví trenéři Zdeněk Šmejkal, Miguel Ángel Falasca, Michal Nekola a Jiří Novák. No a já bez ohledu na střídání koučů pořád zůstával. Nějak jsem tam zamrznul. (smích) Když to řeknu vážně, tak pro mě bylo vynikající sledovat zblízka pracovní metody všech těchto odborníků nejen směrem ke mně jako statistikovi, ale především při vedení hráčů. Od každého si člověk může něco vzít, ohromně se tím obohatit a případně využít pro svou vlastní činnost. Já se takové poznatky určitě snažím zúročit ve své začínající trenérské dráze.“
Kolik vrcholných podniků jsi vlastně prožil?
„Dohromady pět mistrovství Evropy. První bylo v Polsku, kde panovala bombastická divácká atmosféra a silní soupeři Rusko, Německo i Bulharsko byli tenkrát nad naše síly, ačkoliv ve zkušeném mančaftu figurovali Honza Štokr, David Konečný nebo Ondra Hudeček. Ani tak to nestačilo. Druhý šampionát v Bulharsku absolvoval omlazený kolektiv, proti domácím, Němcům a Nizozemcům jsme uhráli jedno vítězství 3:2, ovšem bez postupu ze základní skupiny. Potom přišel úvodní dílčí úspěch na ME znova v Polsku, kde se podařilo projít ze skupiny zdoláním Slovenska a následně v osmifinále senzačně vyřadit favorizovanou Francii. Šlo o obrovsky úžasný zážitek, strašně velkou euforii s husí kůží. Ani čtvrtfinále pak nebylo vůbec špatné, Německu jsme podlehli 1:3 až po boji. Další Evropa v Holandsku byla pro naši mužskou reprezentaci ve znamení opětovného postupu ze skupiny díky zdolání pořádajícího Nizozemska, v osmifinále proti extrémně kvalitnímu Srbsku se na konci skvělého prvního setu bohužel nepovedlo proměnit setbol, což vedlo k porážce 0:3. No a letošní mistrovství určitě mají všichni ještě v živé paměti tím víc, že jeho část proběhla v Ostravě. Tam to bylo jako na houpačce, kluci fantasticky uvolněným výkonem přehráli favority ze Slovinska, vzápětí v nějaké křeči z vysokých očekávání nestačili Bělorusům, naopak si poradili s Černou Horou, nedotáhli do úspěšného konce perfektně rozjetý zápas proti Bulharům, výborným volejbalem hodně potrápili pozdější šampióny z Itálie a v osmifinále vše korunovali fantastickým vyřazením Francouzů, navíc v roli čerstvých vítězů olympiády. Je zajímavé, že právě tým téhle země se nám podařilo zastavit dvakrát během pěti let v natolik důležitých utkáních. Moc si vážím, že jsem mohl být takhle blízko u toho a aspoň trochu se podílet na úspěších celého kolektivu. Samozřejmě jsem si odnesl parádní zážitky. Dá se říct, že to dvojí poražení Francie v rozmezí tří evropských šampionátů byly největší vrcholy mého působení u mužského národního týmu. Byť co do absolutní euforie tyhle dva zápasové triumfy asi ještě předčila dávná výhra s juniorkami ČR 3:0 nad Ruskem ve čtvrtfinále ME téhle věkové kategorie. Tehdy jsem byl o dost mladší a jako u vytržení, dokonce mi i vytryskly slzy štěstí.“
Kudy vedla cesta do Prostějova?
„Po druhém návratu ze Švýcarska jsem dva roky působil v Králově Poli pod americkým trenérem Andre Gonzalezem, toho pak vystřídal Bruno Napolitano. V jeho realizačním týmu jsem však vydržel od začátku sezóny jen do ledna, protože došlo k určitým názorovým neshodám a já si vyhodnotil, že za takové situace bude pro kolektiv lepší, abych radši odešel. Následně jsem si dal několik měsíců oddech a od nového ročníku nastoupil do rakouského Postu Schwechat, ve Vídni jsme byli společně se Šárkou. Už během tohoto angažmá mě oslovili s nabídkou jak Michal Nekola z Liberce, tak Jirka Novák z Karlovarska. Rozhodl jsem se pro Karlovy Vary a tam strávil poslední čtyři roky. Vůbec nelituji, právě naopak. Vary jsou krásné město a příjemně se tam žije, navíc se nám dařilo naplňovat vysoké ambice klubového vedení. Byly z toho dva mistrovské tituly, jedno prvenství po základní části v covidem nedokončené sezóně a dobrá vystoupení v evropských pohárech včetně elitní Champions League. Alda Novák mě ale průběžně lanařil do Prostějova, až jsem jeho vábení vyslyšel. (se smíchem) A letos v létě sem zamířil trénovat mladé holky, tedy v poněkud jiné roli, než jak mě lidi z volejbalu většinou znají. Nasbírané zkušenosti ze všech dosavadních působišť se mi však pochopitelně hodí a snažím se je maximálně využít ve prospěch VK, co nejlépe rozvíjet talent i schopnosti místních děvčat. Vždycky je to kolektivní práce všech trenérů v daném klubu společně s hráčkami nebo hráči.“