Solange Soares: Načasovat i kondiční přípravu tak, aby ideální forma přišla v pravý čas, stojí hodně plánování a práce

21.05.2022 | Automat na sběr mistrovských titulů, to v barvách prostějovského volejbalu není zdaleka jen Miroslav Čada. Jedna zástupkyně něžného pohlaví je po téhle stránce téměř stejně výkonná jako on. Ano, Solange Soares. Osm extraligových zlat vybojovala pod jeho vedením s VK jako hráčka, další tři coby členka realizačního týmu hanáckého klubu na pozici kondiční trenérky – ten dosud poslední je ještě v čerstvé paměti. Už před příchodem do vékáčka ale měla na kontě čtyři primáty ve slovenské lize se Slávií UK Bratislava a ještě v mládežnických letech dokonce vyhrála s reprezentací Brazílie světový šampionát juniorek. Tím se dostáváme na šestnáct nejcennějších trofejí! Přesto Soli pořád zůstává skromnou ženou, jež se s námi ochotně podělila o pocity a poznatky, které se jí po dalších úspěších i v roli koučky starších žákyň honí hlavou.

Letošní mistrovská trofej žen Prostějova znamenala nemalé překvapení. Napadlo by tě během ročníku 2021/22, že je něco takového možné?
„Po zimním příchodu Kláry Faltínové a Karin Šunderlíkové jsem věděla, že náš tým v posíleném složení má velký potenciál. Který je však potřeba z něj maximálně vytáhnout, což není vůbec jednoduché. A to po všech stránkách, včetně fyzické připravenosti. Kolegové kondiční trenéři dobře vědí, nakolik je dlouhodobá práce s družstvem z tohoto hlediska náročná, my u hráček i hráčů nebýváme zrovna moc oblíbení.“ (smích)
Můžeš dané téma víc rozvinout?
„Naším nejdůležitějším a přitom nejsložitějším úkolem je to, aby hráčky/hráči na tom byli fyzicky nejlépe v ten správný čas. Přitom máš v kolektivu dvanáct žen, z nichž každá má úplně jiné tělo i osobnost. Tudíž při zachování týmové práce, která je ve volejbalu nezbytná, musíš současně zvolit správný individuální přístup. Holky mě znají a ví, že to se mnou nemají vždy lehké, ale prostě mi musí věřit. Protože v rámci celé jedné sezóny mám všechno přesně spočítané, kdy co jak dělat. Často nejde o snadnou záležitost například tím, že některé zápasy děvčata musí po nezbytně prodělané dřině absolvovat ve větší únavě s těžkýma nohama, aby měly v sobě potřebný základ a vydržely pak se silami až do konce sezóny. Tohle vhodně vybalancovat není jednoduché, je nutná vzájemná důvěra. Někdy třeba i za cenu horšího výkonu, případně porážky v dílčím utkání dlouhodobé části. S tím, že je podstatné být na kondičním topu – stejně jako herním – v úplném závěru, kdy se rozhoduje o všem. Obecně to znamená postupně přecházet z nabírání hrubé síly k výbušnosti a rychlosti, což logicky nepřijde hned. Jde o proces, kde potřebuješ trpělivost, zatímco holky bývají pochopitelně netrpělivé. Některé trochu a jiné víc. (usmívá se) Často jim připadá, že jsou pomalé a skáčou málo. Já odpovídám: zlepšení přijde! Akorát mezitím musí trochu přetrpět některé zápasy a být nejlépe nachystané na ty rozhodující. Nejen podle výsledků mi připadá, že právě tohle náš mančaft zvládl skvěle. Celou sezónu tvrdě pracoval a forma vygradovala v extraligovém play off, díky tomu máme titul.“
Jak se ti spolupracuje s žijící legendou Miroslavem Čadou?
„Se všemi členy realizačního týmu – stejně jako se všemi hráčkami – máme vynikající spolupráci. Mirek Čada? Každý se ptá, v čem je jeho tajemství, proč jsou jím vedená družstva natolik úspěšná. Podle mě nejde o žádné tajemství. Prostě má takové znalosti, zkušenosti a celkově schopnosti podložené obrovským přirozeným respektem, že jeho mančaft funguje. Má svou pevně danou filozofii, kterou když hráčky přijmou a vezmou za svou, tak se dostaví výsledky i úspěchy.“
Rozhodlo uplynulý soutěžní ročník správné načasování?
„Přesně tak. Některé celky v ženské UNIQA extralize měly z mého pohledu nejlepší formu v jejím průběhu, třeba už někdy v dlouhodobé části nebo před play off, případně na jeho začátku. A potom šly dolů. Naopak my jsme se vlastně pořád zlepšovali, na vrcholu se udrželi až do konce vítězného finále. Takže načasování bylo opravdu klíčové.“
Stejně jako dobrý zdravotní stav?
„Samozřejmě ano. Pokud počítám holky, jež v našem kolektivu dokončily sezónu, tak jediné vážnější zranění prodělala Míša Beránková s přetrženým vazem na palci ruky. Což byla nešťastná náhoda, kterým se ve vrcholovém sportu asi nikdy nelze úplně vyhnout. Takový větší úraz se nám však stal za celý rok jediný, navíc Míšu vyřadil ze hry na omezenou dobu několika týdnů, tedy nikoliv na hodně dlouho. Jinak hráčky zůstávaly kromě občasných nemocí či menších problémů a bolestí zdravotně fit, což je pro budování kondice i hry extrémně důležité. Stěžejní přitom bývá ve zdraví vydržet nesmírně náročný, až doslova krutý úvod sezóny. Pokud se tohle podaří, baby jej odmakají a nic většího je nevyřadí ani nezabrzdí, těží z toho nejvíc v úplném závěru. Důležité taky je nikoho nezničit, brát ohledy na jeho bolístky či omezení, jít do určité míry přes vhodně individuální přístup. Naše parta byla maximálně pracovitá, nehledala žádné výmluvy, nic neflákala, dřela na sobě. A poslední dva měsíce zůstala skoro úplně bez absencí celá pohromadě, což se v takové míře povede málokdy, týmovou práci to posunulo strašně moc dopředu.“
Jaké pocity provázely návrat na český vrchol po čtyřech letech?
„Obrovský úspěch a pocity skutečně nádherné! Za těch patnáct let jsem v Prostějově zažila už hodně, deset mistrovských titulů získaných v řadě za sebou bylo něco výjimečného a hlavně ze začátku v prvních letech provázela tuhle historickou sérii úžasná atmosféra. Která se letos při cestě za nečekaným jedenáctým zlatem jakoby vrátila, zase ožila. Náš klub má dlouhodobě kvalitní podmínky i zajištění, pevně vybudovanou strukturu, teď navíc novou moderní halu – a do hlediště se opět ve větší míře vrátili fanoušci. Kteří po celý ročník a zejména v play off včetně finále vytvářeli fantastickou atmosféru. Člověk si tenhle návrat do krásných časů užíval tím víc, že byl překvapivý. I když během vyřazovacích bojů už z našeho týmu sálala taková síla, kvalita a odhodlání jít za společným cílem, že konečný triumf nemohl nikoho vyloženě šokovat. Hlavně byl zasloužený, všichni pro něj udělali naprosté maximum.“
Je to svým způsobem nejcennější titul v porovnání s předchozími deseti?
„Já si moc vážím každého z mistrovských titulů. Je pravda, že při zisku kteréhokoliv z těch prvních deseti mezi lety 2009 až 2018 Prostějov vždy byl největším favoritem, protože měl hráčsky nejsilnější kádr a vlastně jen splnil předpoklady, v podstatě povinnost. Což ale neznamená, že šlo o nějak lehkou věc nebo samozřejmost, také za tím stála spousta odvedené práce. Aktuální zlato je tím cennější, že ho předem nikdo nečekal a bylo tvrdě vydřené, zároveň překvapivé i plným právem vybojované. Za úspěchem přitom stálo ohromné a dlouhodobé úsilí řady lidí okolo, jež mají svou důležitou roli. Stejně jako samotné hráčky. Též já se snažím dělat svou práci nejlépe, a pokud to takhle vyjde, jsem šťastná.“
Přispěla k euforii i výrazná podpora fanoušků?
„Určitě ano, byl to jeden z velmi důležitých faktorů. Já jsem vždycky měla ráda hrát před velkým počtem diváků v bouřlivé kulise a vím, že většina současných holek v našem týmu to má podobně. Jakmile za nimi tímto způsobem někdo stojí, ještě víc je to motivuje. Díky tatínkům Káji Fričové i Kláry Faltínové, partnerovi Simony Bajusz a dalším největším příznivcům se zformovalo jádro nadšenců, kteří každý zápas opravdu hodně fandili. K nim se přidali další, potom se to víc a víc nabalovalo, atmosféra byla čím dál lepší. Jako když se někde mezi lidmi začne někdo usmívat, nakazí ostatní a za chvíli se smějí všichni. Takovým způsobem postupně vznikla nesmírně pozitivní nálada jak uvnitř našeho mančaftu, tak všude okolo – včetně výborných fandů. Za skvělé povzbuzování zaslouží obrovskou pochvalu i poděkování, především finálové sérii vytvořili společně s brněnskými příznivci super atmosféru.“
Netáhne tě to po tak dlouhé době na jednom místě už někam jinam?
„V Prostějově jsem už patnáct let, mám tu svůj druhý domov, cítím se tady výborně a moc spokojená. Ale jestli by mě to někam táhlo, tak nejspíš domů do Brazílie. Momentálně však dál zůstávám zde a neřeším, co nastane v budoucnosti někdy za dva roky, za pět let nebo za deset. Prostě jdu sezónu po sezóně a vždy uvidím, co přijde. Třeba někdy zkusím rok v Brazílii, kde už mám rozdělané nějaké věci, zůstanu tam, případně se zase vrátím sem. Takový je život, rychle se mění. Uvidíme, co dalšího přinese.“
Jako trenérka jsi dovedla starší žákyně vékáčka k triumfu v krajském přeboru a na finálový turnaj mistrovství republiky mezi šestnáct nejlepších družstev ČR U15. Díky čemu se to povedlo?
„Tenhle tým tvoří velice šikovné, bojovné a zodpovědné holky, které na sobě chtějí makat, mají touhu se zlepšovat. Vzaly za svou filozofii, kterou jsem se jim snažila nastavit od začátku sezóny. Za našimi společně dosaženými úspěchy tak stojí spousta odvedené práce, dosažené kvalitní výsledky jsou pak zaslouženou odměnou i obrovskou motivací do dalšího pokračování. Máme radost, že Prostějov se ve věkové kategorii starších žákyň po čase znovu vrátil mezi nejlepší v Česku, čímž ale samozřejmě nic nekončí. Je to příslib pro budoucnost, který musíme dál ze všech sil rozvíjet.“