Miroslav Čada: Skončit za situace, kdy všechno šlape a vracíme se do evropských pohárů, jsem prostě nemohl

31.05.2022 | Uplynulá a nadmíru vydařená sezóna 2021/22 měla v podání prostějovských volejbalistek spoustu důležitých aspektů, které jsme podrobně rozebrali s hlavním koučem žen VK Miroslavem Čadou. Po minulé úvodní části dnes dokončujeme naše obsáhlé interview druhým dílem.

Často zmiňujete klíčový význam množství i kvality odvedené práce. Co ještě bylo pro zisk dalšího mistrovského titulu stěžejní?
„Vzájemná důvěra. Hráčky musí stoprocentně věřit nám všem z realizačního týmu v tom smyslu, že přesně víme, co děláme. Že tréninky mají potřebnou úroveň i náplň tak, aby forma rostla, vrcholná výkonnost přišla v pravou chvíli a ony ji mohly prodat v zápasech, zejména těch nejdůležitějších. Zde bych chtěl vyzvednout velký přínos Luboše Petráše, jehož zásluhou má náš tréninkový proces dlouhodobě hlavu i patu. My z realizáku pak zároveň musíme plně věřit holkám tím směrem, že během celé přípravy dají do svého úsilí maximum, stejně jako v utkáních. Nic neošidí, budou pořád pracovat naplno, ze všech sil bojovat, snažit se. V případě našeho týmu tohle skvěle fungovalo, i proto do sebe všechno dokonale zapadlo a nakonec jsme společně dokázali dospět k takovému úspěchu.“
Věřil jste už během rozjetého ročníku v dobytí extraligové medaile?
„Dlouho jsme byli v tabulce UNIQA extraligy pátí a šéf klubu Petr Chytil asi i pod dojmem tohoto umístění chtěl vyšší ambice směřovat spíš až do příští sezóny 2022/23. Já mu však trochu oponoval a říkal: Pozor, náš mančaft má po vhodném doplnění sílu, výborně funguje a úspěch může vybojovat klidně už letos! Takhle jsme debatovali, on případné medaili asi moc nevěřil, kdežto já ano. Samozřejmě jsem věděl, že také soupeři do toho půjdou na krev a budeme to mít těžké. Ale zároveň jsem vnímal obrovskou chuť i víru samotných holek, jež strašně chtěly placku, dělaly pro ni maximum. Navíc odhodlání ještě vzrostlo po bolestivém vyřazení v Českém poháru, kde jsme o kousíček nepostoupili přes Olomouc ze čtvrtfinále do Final Four, včetně neproměnění dvou mečbolů na konci domácí odvety. Tahle facka nás vyloženě upnula k lize, hrozně moc jsme toužili prorazit v play off. A hodně náročná tréninková zátěž se pak snášela mnohem lépe. Jakmile bylo potřeba víc zabrat kondičně, bez reptání se to udělalo, ačkoliv do některých zápasů děvčata šla s dost těžkýma nohama. V tomhle jsme plně důvěřovali Soli Soares, jejíž dlouhodobý plán fyzické přípravy byl výborně propracovaný i dokonale načasovaný. Potom se během vyřazovacích bojů veškerá dřina báječně zúročila.“
Je letošní jedenácté zlato svým způsobem cennější, než předchozích deset?
„Určitě ano. U všech deseti titulů získaných v řadě za sebou mezi lety 2009 až 2018 jsme pokaždé byli největšími favority, měli papírově nejsilnější kádr a vyhrát jednoznačně museli, byla to svým způsobem povinnost. Byť ne úplně snadná, protože sportovní historie je plná favoritů, kteří svou roli nesplnili. My vždycky ano. Tentokrát jsme ale měli úplně jinou výchozí pozici, pohybovali se celou dobu v lepším středu tabulky a do play off šli zespodu, až z pátého místa. Tím větší překvapení jsme způsobili, o to větší euforie zavládla. Ta vítězná cesta byla nádherně emotivní zvlášť pro hráčky, které na tak velký úspěch dosáhly poprvé v životě. A takových byla v našem týmu drtivá většina. Obrovskou radost si plně zasloužily, na tohle zlato se bude dlouho vzpomínat. Proto jsem holkám říkal, aby si moc vážily, co se nám společně podařilo a v jak báječné atmosféře. Právě takové zážitky zůstávají člověku v paměti natrvalo, jsou nezapomenutelné.“
Nezneklidňoval vás přes vyřazovací fází extraligové soutěže fakt, že jste během dlouhodobé části ani jednou neporazili Liberec či Královo Pole?
„Je pravda, že na Brno jsme celou sezónu nemohli najít recept a třikrát mu podlehli 0:3, což nebylo dobré. To proti Liberci jsme navzdory třem porážkám svedli aspoň vyrovnanější partie. Na druhou stranu jsem holkám zdůrazňoval, že v play off se všechno maže a je v podstatě jedno, zda do něj jdeme z první, druhé nebo páté pozice. Že máme šanci naplno ukázat svou momentální výkonnost a jsme schopní porazit kohokoliv. Hráčky tohle vzaly za své, věřily v náš tým, pevně šly za úspěchem. Zatímco u soupeřů bych řekl, že svůj herní vrchol měli už dříve v průběhu ročníku, naopak v play off na tom z různých důvodů nebyli optimálně. Součet všech těchto faktorů hrál v náš prospěch a najednou jsme měli volejbalově navrch nejen nad Ostravou ve čtvrtfinále, ale taky nad Duklou v semifinále i nad Královým Polem ve finále. Na konci sezóny jsme opravdu byli nejlepší my, protože náš mančaft vlastně neměl slabinu. Výborně šlapal na všech postech včetně klíčové přihrávky, proto nás nikdo nenachytal ani riskovaným servisem navzdory velké snaze. Navíc jsme zůstali zdraví, což bylo rovněž moc důležité.“
Rozhodl jste se ještě pokračovat coby hlavní trenér další rok. Proč?
„Loni jsem se do čela realizačního týmu znovu naplno vrátil s touhou dokázat, že Prostějov stále má na to patřit do české špičky i za situace, kdy ostatní nepřevyšuje ekonomicky. Mým přáním bylo potvrdit vysokou úroveň zdejší volejbalové práce i proti konkurentům, kteří teď mají víc financí. Což se podařilo náramně, až nad očekávání. A po splnění téhle výzvy jsem si říkal, že by nebylo špatné skončit na vrcholu. Na druhou stranu jsem ale chápal argumenty Mirka Černoška i Petra Chytila, kteří na mě naléhali, že teď přece nemůžu koučování položit, když všechno tak skvěle funguje a navíc se vrátíme do evropských pohárů. Ačkoliv je to v mém věku už náročné, souhlasil jsem a ještě jeden rok zůstanu hlavním trenérem. Půjde však o definitivně poslední sezónu na téhle pozici, v sedmdesáti letech koučovat fakt nechci.“ (smích)