Marek Roba: „Masér je takový nevystudovaný psycholog“. Velký rozhovor s mužem pečujícím o těla našich volejbalistek

27.11.2022 | Kolektivní sporty jsou hlavně o týmu. Aby dobře fungoval, potřebujete v první řadě dobrý hráčský kádr. Ale zdaleka nejen ten. Velmi důležitý je rovněž kvalitní realizační tým složený z odborníků tak, aby každý co nejlépe rozuměl své práci. A zároveň netrhal soudržnou partu. Přesně do téhle kategorie patří Marek Roba, masér úspěšných volejbalistek VK Prostějov. Bývalý fotbalista, který v minulosti pracoval i pro 1.SK Prostějov, momentálně už druhou sezónu pomáhá ženám vékáčka k opětovnému pohybu na tuzemském vrcholu.

Dělal jsi nějaký sport aktivně?
„Ano, fotbal. Začínal jsem s ním jako asi devítiletý kluk v Železárnách Prostějov, vydržel do dorostu a skončil. Znovu jsem se k hraní vrátil po vojně, tenkrát vznikla okresní liga v malé kopané a tak jsem působil v ní. Až později přišel i návrat k velkému fotbalu ve Zdětíně a Čechách pod Kosířem, samozřejmě šlo o nižší soutěže.“
Jak ses dostal k masérské profesi?
„Měl jsem známou, která se tehdy věnovala fyzioterapii. Manželka šla na mateřskou a potřebovali jsme nějaké peníze navíc, tak jsem se domluvil s tou známou, že si udělám masérský kurz a budu jí rozmasírovávat klienty. Což takhle sice fungovalo jen krátkou dobu, než ona odešla do Německa, ale já už jsem u masírování zůstal. Teď je to něco přes dvacet let, z toho čistě jen masérem jsem posledních dvanáct roků. Dělat sám na sebe jsem začínal ve Studiu IN, potom jsem putoval různě po Prostějově a momentálně mám svou masérnu na Poděbradově náměstí. Mou specialitou je japonská masáž Shiatsu.“
K propojení fotbalu s masírováním došlo jakým způsobem?
„Měl jsem kamarády fotbalisty, kteří jezdili hrávat do Rakouska za tamní SV Grafenwöhr a hledali maséra. Tak jsem jezdil s nimi, asi tři roky. Pak jsem masíroval v divizních Určicích, než o mě v roce 2015 projevili zájem v 1.SK Prostějov. Tak jsem šel do eskáčka a vydržel v něm nějaké čtyři roky. Za tu dobu se postoupilo z MSFL do druhé ligy, zase spadlo dolů a znovu šlo nahoru. Byly to krásné časy, měli jsme s klukama ohromnou partu a strašně rád na to vzpomínám. Celé působení v prostějovském klubu mě moc obohatilo, posunulo pracovně i osobně, dalo spoustu zkušeností. Pohybovat se čtyři roky ve vrcholovém fotbalu, objíždět stadióny po celé republice a být u tolika utkání včetně druholigových bylo super. Otevřelo mi to i nové masérské možnosti v porovnání s běžnou praxí mimo sportovní prostředí. Od té doby mám klientelu přibližně napůl ze sportu a napůl řekněme běžnou, tvořenou lidmi mimo tuhle sféru.“
A kudy vedla tvoje cesta k volejbalu?
„Na masáže ke mně chodí známý fotbalový trenér Evžen Kučera, což je tchán asistenta trenéra VK Luboše Petráše. Od něho jsem se loni na jaře dozvěděl, že u prostějovských volejbalistek skončil tehdejší masér a hledají nového. Dal jsem na sebe telefon a za nějakou dobu mi zavolal hlavní kouč Mirek Čada s tím, že by o mě měli zájem. Po delší pauze mezi dvěma sezónami jsem pak nastoupil začátkem srpna 2021 do letní přípravy, začal s klubem spolupracovat. A stal se členem realizačního týmu.“
Musel ses zorientovávat v prostředí sportu, který jsi do té doby takhle zblízka neznal?
„Je pravda, že volejbal jsem do loňska nijak moc nesledoval. Občas jsem se podíval na nějaké zápasy chvíli v televizi, ale až minulý rok po příchodu do vékáčka jsem začal pronikat víc do hloubky. Spoustu věcí člověk pochytí sám na trénincích i při utkáních, a co jsem třeba nechápal, to mi nejčastěji vysvětlil bývalý týmový doktor Pavel Navrátil. Teď už většinou chápu, co a proč se na hřišti děje.“ (smích)
O masérech se traduje, že svým klientům pomáhají nejen tělesně, ale i duševně tím, jak je při masážích dokážou vyslechnout. Funguje to tak rovněž u tebe?
„Jasně. Ta klasická vrba, do které se vypovídá každý, kdo chce. Masér je vlastně takový nevystudovaný psycholog. Patří to k naší práci, že klienty vyslechneme a třeba jim řekneme svůj názor, pokecáme s nimi. Úleva pro masírovaného je pak fyzická i psychická, což spolu často souvisí a nejvíc to pomáhá. Samozřejmě platí tabu, že co se člověk v masérně dozví, nechá si za každou cenu pro sebe a nikomu neprozradí. Je to profesní zásada, jejíž porušení se neodpouští.“
Jak se po letitém působení v mužském fotbale cítíš na území jiného sportovního odvětví, navíc mezi ženami?
„Největší rozdíl je právě v jiném pohlaví. Jako chlap mezi chlapy jsem normálně chodil do šatny a pohyboval se v ní úplně blízko mužstvu, zatímco teď jsem v realizáku u žen. Kde do šatny logicky nemůžu, to je výsostné území holek. Jinak jsme se ale s hráčkami normálně a docela rychle skamarádili, v čemž nebyl absolutně žádný problém. U volejbalistek je výhoda, že i když jde třeba o špičkové hráčky české extraligy, tak jsou to pořád normální skromné holky bez nějakých hvězdných manýrů. Díky tomu si pohodově rozumíme a myslím, že vztahy v kolektivu i směrem k realizačnímu týmu jsou skvělé. Já osobně se ve VK Prostějov cítím výborně.“
Nepřekvapilo tě, že se mančaft po nejhorší sezóně v klubové historii najednou vrátil na úplný vrchol?
„Po pravdě jsem překvapený trochu byl, ale příjemně. Před mým příchodem mi Mirek Čada vysvětloval, že mají za sebou nepovedený ročník a až sedmé místo v konečném pořadí, což po dřívějších titulech bylo málo. A že se chtějí vrátit víc nahoru blízko k medailím. To se v podstatě dařilo, dlouho jsme se pohybovali okolo čtvrtého pátého místa. Až přišel fantastický závěr sezóny v play off, kdy si všechno dokonale sedlo a posílený tým ukázal, co umí. No a teď i po menších změnách v kádru holky jedou perfektně dál, hrozně moc bojují. Právě v Mirkovi, Lubošovi a dalších lidech z realizáku mají kvalitní vedení, celý klub dobře funguje. Vnitřní soudržnost se pak projevuje na hřišti.“
Nakolik prožíváš soutěžní duely coby člen realizačního týmu?
„Uvnitř docela hodně, ale navenek se snažím zůstávat v klidu, abych nedělal na lavičce nějakou ostudu. (se smíchem) Pokud však člověk dřív sport sám dělal a teď ho může jen sledovat vedle hřiště bez možnosti aktivně do utkání zasáhnout, je to těžké. Pro mě většinou hrozné nervy. Fanoušek v hledišti se aspoň může pořádně vyřvat, zatímco na lávce je potřeba se chovat slušně. Což docela zvládám, zatím jsem vyloučený ještě nebyl. (směje se)
Zvládáš skloubit svou soukromou praxi s prací pro VK?
„Ano, ale někdy je to časově velmi náročné. Není zrovna málo dnů, kdy začínám v osm hodin ráno a s přestávkami končím třeba až v devět večer. Vůbec si však nestěžuju, protože za práci jsem rád, zvlášť v dnešní těžké době. Masírování mě baví a vždycky je lepší mít práce hodně, než žádnou. A tím pádem řešit existenční problémy.“
Mimo fotbal a volejbal jsi dost hluboce zainteresován i v lukostřelbě tím, že máš za ženu bývalou špičkovou závodnici a nyní šéfku oddílu Lukostřelba Prostějov Magdu Majarovou. Ovlivnilo tě sportovní manželství?
„Samozřejmě, a to výrazným způsobem. Jinak to snad ani nejde. Především jsem vynikající lukostřelecký teoretik. (smích) Předtím, než jsme se s Magdou potkali, jsem tenhle sport vůbec neznal, zatímco pak jsem ho poznal opravdu důkladně. Dokonce jsem nějakou dobu i sám střílel, ale nebylo tolik času. A navíc masér potřebuje mít v pořádku prsty, přičemž z lukostřelby bývají hodně poničené. Proto už nestřílím, na druhou stranu však dost pomáhám, s čímkoliv je potřeba. Hlavně když prostějovský oddíl pořádá nějaké větší závody, jsem k ruce jako ochotná pracovní síla pro pomoc s jejich organizováním. (úsměv) A mám velkou radost ze syna, který je ve svých dvaceti letech členem české reprezentace. Ještě loni byl junior, teď už střílí za muže a patří ke špičce, pořád se zlepšuje. Starší dcera, které je osmadvacet, dřív taky dělala lukostřelbu, skončila třetí na mistrovství republiky a vyhrála pohár. Načež skončila s tím, že v nejlepším se má přestat. (směje se) Každopádně manželce chci moc poděkovat za podporu i pochopení pro mou práci, má se mnou velkou trpělivost a je hodně tolerantní.“