Michal Matušov: Všechno je o práci. Na rovinu říkám, že chci s Prostějovem postoupit do finále a bojovat o titul!

08.08.2023 | Michal Matušov (na připojené fotografii vpravo společně se svým asistentem Lubomírem Petrášem) je pátým hlavním trenérem volejbalového A-družstva žen VK Prostějov v dosavadní klubové historii, jež právě načíná svou sedmnáctou sezónu. Suverénně nejdéle hanácký mančaft vedl Miroslav Čada, několik let jej dirigoval Lubomír Petráš, zapomenout nesmíme na krátké intermezzo Petera Gogy a úvodní rok pod taktovkou Táni Krempaské. Teď přišel mladý, přesto již velmi úspěšný odborník ze Slovenska, jenž novou štaci otevřel s ohromnou energií, elánem i odhodláním. „Všechno je o práci,“ zdůrazňuje Matušov hned na začátku své mise přesně v duchu ostříleného předchůdce Čady, na jehož medailová léta s jedenáctinásobným titulovým přesahem by rád navázal. A odvážnými plány se vůbec netají.

Volejbal jsi aktivně hrával. Můžeš přiblížit svou hráčskou kariéru?
„Začínal jsem v nějakých jedenácti nebo dvanácti letech a volejbalově vyrůstal v Prievidzi. Když mi bylo tuším šestnáct, tak jsem startoval za výběr Trenčínského kraje na turnaji v Brně, po němž mi dali nabídku jít do Nového Mesta nad Váhom. Tam jsem byl necelé dva roky, než si mě Peter Kalný vytáhl do extraligového áčka mužů. Které dokázalo získat mistrovský titul, přičemž já jsem tehdy byl třináctý až čtrnáctý hráč týmu. Následně se to ale v Novém Mestě všechno z ekonomických důvodů rozpadlo a Peťo Kalný mi doporučil, že by pro mě nebylo špatné vydat se už i v takhle mladém věku trenérským směrem. Proto jsem z Vysoké školy speciální vojenské techniky v Trenčíně přešel na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě. Zároveň jsem ještě jednu sezónu a kousek druhé nastupoval za prvoligový STU Bratislava, až mi došlo, že jako hráč se volejbalem asi živit nebudu. Proto jsem už během druhého ročníku studia vysoké školy aktivní kariéry zanechal a naplno se vrhl na tu trenérskou.“
Co všechno máš dosud za sebou během trenérské dráhy?
„Nejdřív jsem vedl malé kluky v přípravce ŠŠK Bilíkova Bratislava, potom jsem šel do Slávie EU Bratislava a tam dostal na starost žákyně D. S těmi jsem dojel čtyři měsíce do konce sezóny, pak mě přesunuli k juniorkám a hned po měsíci přišla šance dělat asistenta u extraligových žen. Šlo to tehdy opravdu raketovým tempem, načež jsem v Bratislavě byl nejprve pět roků asistenem v áčku a potom sedm let od sezóny 2016/17 hlavním trenérem. Za tu dobu se nám povedlo pětkrát získat mistrovský titul.“
Souběžně jsi působil také u slovenských reprezentačních výběrů, že?
„Ano. Nejprve jsem byl tři roky koučem národního týmu děvčat Slovenska ročníku narození 2000, se kterým jsme postoupili na mistrovství Evropy U19 a tam skončili osmí, což bylo moc příjemné překvapení, s nímž nikdo nepočítal. Následně jsem převzal dívčí družstvo SR U16, se kterým jsme absolvovali v nelehkém covidovém období domácí evropský šampionát - a znovu z toho bylo osmé místo. Z několika různých důvodů jsem pak u mládežnické reprezentace skončil, především se nám s manželkou narodilo druhé dítě a chtěl jsem se proto víc věnovat rodině. Už za rok v létě 2021 ale přišla šance dělat slovenské reprezentaci žen týmového manažera a zároveň druhého asistenta trenéra. Tuhle práci jsem dělal jednu sezónu, od té druhé se potom stal čistě jen trenérským asistentem. Do toho mi letos na jaře zavolal Miroslav Čada s nabídkou stát se hlavním koučem VK Prostějov, kterou jsem se rozhodl vzít. Současně mi bylo jasné, že jako nový trenér číslo jedna chci a musím být v klubové přípravě hned od začátku 1. srpna, tím pádem nemůžu absolvovat druhou polovinu reprezentační sezóny včetně mistrovství Evropy žen 2023. Řešili jsme to s vedením Slovenské volejbalové federace i s koučem nároďáku Michalem Mašekem a domluvili se, že mě do Prostějova uvolní a na EURO tak nebudu.“
Jak jsi vlastně vnímal prostějovskou nabídku a proč ses ji rozhodl vyslyšet?
„Pamatuju si, že jsem zrovna byl s autem v servisu na garanční prohlídce, když mi telefonoval Mirek Čada. Dal mi naprosto jasnou nabídku převzít ženy VK Prostějov s naprosto jasnými podmínkami, cíly i složením hráčského kádru. V podstatě hned jsem byl prakticky rozhodnutý, protože po dvanácti letech ve Slávii EU Bratislava už jsem potřeboval změnu. Při vší úctě ke slovenské extralize šla její úroveň postupně dolů a já jsem cítil, že se přestávám trenérsky rozvíjet. Byla tam určitá stagnace, člověk nechtěně přestává hledat nové a jiné cesty k rozvoji, tím zlepšování hráček, potažmo týmu. Navíc mě lákalo jít do české UNIQA extraligy, kterou jsem vzhledem k řadě odchodů slovenských volejbalistek právě do ní v předchozích letech dost sledoval a měl tak o nejvyšší soutěži ČR docela přehled. Pokud k tomu přidám vynikající renomé prostějovského klubu, který získal deset mistrovských titulů za sebou, dohromady jedenáct a stále má vysoké ambice, tak nebylo co řešit. Kromě toho jsem znal Luba Petráše, se kterým jsme se několikrát potkali a pokecali o tom, jak se mu tady pracuje i žije. S Mirkem Čadou jsme se už dřív potkali na Světové letní univerziádě v Kazani a znám taky Soli Soares z dřívějška, kdy jsme se potkali na trenérském kurzu a skamarádili se. Proto mě prostějovská nabídka maximálně oslovila a byla to taková šance, která se neodmítá. Vzal jsem ji s nadšením jako velkou výzvu, zodpovědnost i novou motivaci.“
Nevidíš jako překážku, že povedeš coby nový lodivod jinak ustálený realizační tým lidí, který ve vékáčku už pracoval?
„Ve fotbale možná bývá běžnější, že si hlavní trenér bere s sebou do nového působiště celý realizák vlastních spolupracovníků. My však děláme volejbal, kde je realita trochu jiná. S čímž já nemám absolutně žádný problém. Jak už jsem říkal, polovinu členů místního realizačního týmu nějakým způsobem znám z minulosti. A jinak bude všechno jen otázkou času, vzájemného poznávání, nastavení určitých hodnot, pravidel i mantinelů. Z toho, co vím, dělají pro VK jen samí zodpovědní, pracovití a do volejbalu zapálení lidé, na spolupráci s nimiž se těším. Totéž platí samozřejmě u hráček, základem je i bude hodně komunikovat a zejména poctivě pracovat. Beru to tak, že jsme všichni na jedné lodi a máme společný cíl. Jestli tohle každý chápe, nevidím žádný problém a vše může dobře fungovat.“
Máš konkrétní trenérskou filozofii, co je z tvého pohledu nejdůležitější?
„Co se týče koučinku, proud hry mě častokrát strhne natolik, že s týmem žiju asi mnohem víc, než většina jiných trenérů. Umím být velmi emotivní, přenáším emoce i na družstvo a jsem rád, když je pak mančaft vrací zpátky na lavičku. Takže jsem energický, emocionální a impulzivní. Z hlediska přípravy je pro mě podstatná poctivá tvrdá práce, kterou je potřeba na každém tréninku odvést. Proto vyžaduju zodpovědný a profesionální přístup. Tréninky mají být podle mého názoru dělené, skupinově zaměřené na jednotlivé herní posty s využitím individuální i týmové práce. Zpočátku s větším důrazem na kondici a techniku, později přijde na řadu dolaďování herního systému. Práce je mnoho, ale postupně všechno zvládneme. Obecně se dá říct, že svým přirozeným založením jsem obranář a zmíněný herní systém tak mám založený na defenzivě. To znamená ubránit maximum možného, samozřejmě s reakcí podle soupeře na druhé straně sítě. Zároveň mě Igor Prieložný z mužského volejbalu naučil, že bránit je sice hezké, ale zápasy vyhrává útok. Proto vím, že i ofenziva je moc důležitá. A byť mám srdce obránce, tak poměr důležitosti s útokem beru rovnocenně padesát na padesát.“
S jakými výsledkovými představami přicházíš do VK?
„Nejdu sem s tím, aby Prostějov hrál o nějaké páté místo, po pravdě by mě neuspokojilo ani třetí. Kvalita celé UNIQA extraligy i jednotlivých soupeřů se pochopitelně víc ukáže až po několika úvodních kolech, ale na rovinu říkám, že s týmem VK chci postoupit do finále. A bojovat o titul. Pro mě osobně je to jasná meta, za níž hodlám společně s celým naším kolektivem jít.“

MEDAILONEK MICHALA MATUŠOVA
nový hlavní trenér volejbalistek VK Prostějov
narodil se 1. července 1988 v Bojnicích na Slovensku
volejbal hrál od svých 11 let za Prievidzu, v 16 letech přestoupil do Nového Mesta nad Váhom
právě v Novém Mestě dosáhl největších úspěchů během kratší hráčské kariéry, když se podílel na zlatu (2007) i stříbru (2008) v extralize mužů a získal také 2. místo na MSR juniorů (2008)
následně odešel do STU Bratislava, kde roku 2010 v pouhých jednadvaceti letech ukončil hráčskou dráhu a naplno se začal věnovat trenérské profesi
coby kouč nejprve krátce působil u přípravky žáků ŠVK Bilíkova Bratislava, načež přešel do Slávie EU Bratislava, kde se nejprve věnoval mládežnickým kategoriím dívek (žákyně, kadetky, juniorky)
již od sezóny 2011/12 se stal asistentem trenéra u A-týmu žen Slávie EU Bratislava, na tomto postu pracoval sedm let
od roku 2016 byl jmenován hlavním koučem ženského áčka tohoto klubu, jež za sedm soutěžních ročníků dovedl k pěti mistrovským titulům a třem Slovenským pohárům
současně pracoval u reprezentačních výběrů Slovenska jako hlavní kouč ročníku narození 2000 (10. místo na mistrovství Evropy U19 v roce 2018) i ročníku narození 2006 (8. místo na mistrovství Evropy U16 v roce 2021) a coby týmový manažer + asistent trenéra žen (postup na mistrovství Evropy 2023)
vystudoval Univerzitu Komenského v Bratislavě, Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor trenérství volejbalu (bakalářské, magisterské i doktorandské studium)
je ženatý, má dvě děti
zajímavost: už třikrát vyhrál anketu Slovenské volejbalové federace v kategorii Trenér roku pro ženskou složku (2017, 2018, 2021)