Petra Kožoušková: „Volejbal je kolektivní sport a já se hlavně snažím pomáhat týmu, který pro mě znamená víc než osobní ambice“

16.01.2024 | Nyní třiadvacetiletá blokařka Petra Kožoušková je ve VK už od roku 2020, ale za celou dobu svého zdejšího působení zůstává asi nejméně vytěžovanou prostějovskou volejbalistkou v soutěžních zápasech. Až během uplynulého týdne se tato její obvyklá role změnila, když vzhledem ke zdravotnímu výpadku tradičních opor na středu sítě nastoupila v základní sestavě do obou extraligových střetnutí. Ve čtvrtek večer po druhém z nich jsme Peťu vyzpovídali.

Začněme tím příjemnějším, tedy smetením Šternberka. Čím byl úterní duel tak jednoznačný?
„Podle mě tím, že jsme dobře plnily všechny taktické pokyny určené před utkáním. Od začátku jsme byly koncentrované, na hřišti si vzájemně pomáhaly a na soupeře celou dobu vytvářely velký tlak. Šternberk proto ani neměl moc šancí ukázat, co v něm je. Tedy kromě třetího setu, kdy se přece jen rozehrál a dost dlouho držel vyrovnaný stav. Ale v závěru jsme mákly, koncovku zvládly zase v pohodě.“
V základu áčka jsi naskočila po velice dlouhé době. Jaké to bylo v extralize?
„Musím říct, že jsem nebyla až v tak velkém stresu, jak jsem očekávala. Hodně mi pomohly spoluhráčky, podržely mě. A určitě pomohlo, že nám skvěle vyšel nástup do zápasu, nervozita pak ze mě rychle opadla. Nakonec proběhlo všechno v klidu, já jsem se cítila nad očekávání dobře a hladce jsme vyhrály, což bylo hlavní.“
Pomohlo ti, že dost nastupuješ za prvoligové B-družstvo žen vékáčka?
„Určitě jo, stejně jako mi pomáhá i občasné naskakování do zápasů druhé ligy za Šlapanice. Tahle vytíženost mi dodává herní jistotu a aspoň nějaké sebevědomí, každá hráčka potřebuje zápasovou zkušenost. Když už nedostávám tolik extraligových příležitostí, jsem moc ráda za možnost nastupovat v nižších soutěžích.“
Proti Sokolu jsi zaujala kvalitním výkonem a zejména sedmi vítěznými bloky. Jak se urodily?
„Bylo to hlavně naším dobrým servisem, čímž jsme soupeřky odtáhly od sítě. Pro bránící tým je potom víc času k přesunům na síti, vybrat si správné místo na blokování. Asi proto se mi podařilo tolikrát úspěšně ubránit šternberské útoky.“
Pojďme teď k bitvě s Ostravou, která tak příznivě zdaleka nedopadla. V čem byl oproti předchozímu souboji největší rozdíl?
„Právě v tom servisu. Hůř jsme podávaly, tím pádem měl soupeř lépe přihráno a rychleji útočil, což se nám ne tak dobře bránilo. Navíc jsme celkově dělaly hodně moc chyb.“
Začaly jste přitom slibně ziskem úvodní sady 25:18. Co se pak změnilo?
„Holky z Ostravy začaly od druhého setu dost solit servis, tím nás dostaly do problémů na přihrávce a my jsme nedokázaly ztrátovat, natož víc bodovat. Taky nás trápily volné balóny, které se nám nedařilo lépe zpracovat, chybovaly jsme při nich a soupeř to trestal.“
Právě nedorozumění v poli zhatilo vaše vedení 24:22 ve třetí sadě a tím jeden ze setbolů. Šlo o zlomové chvíle celého mače?
„Za toho stavu 24:22 to byl nepříjemný moment, ale měly jsme se z něj poučit a další míč při druhém setbolu složit. Což se nám bohužel nepovedlo, následně jsme nevyužily ani několik dalších možností třetí set vítězně ukončit. Naopak se to podařilo soupeři, který tím získal víc jistoty i sebevědomí, šel nahoru. A celé utkání pak dokázal vyhrát. Naše chyba, protože máme natolik silný tým, aby zápas skončil naopak.“
Jak bereš svou dlouhodobě nevděčnou úlohu hráčky, jež za A-tým zpravidla jen krátce prostřídává a jinak zůstává na lavičce?
„Na jednu stranu mě mrzí, že pokud nastoupím v základu, tak to bývá jen při marodce spoluhráček. Na stranu druhou mi tahle pozice střídající nevadí, protože volejbal je týmový sport a já jsem tady hlavně pro kolektiv, aby se mu dařilo. Proto se snažím plnit svůj hlavní úkol dobře trénovat, dělat holkám kvalitní sparing a tím je co nejlépe připravovat na zápasy. No a jakmile je potřeba, tak naskočím. Beru tuto svou roli, tým je pro mě víc než osobní ambice.“