Patrik Minda dělá VK od léta statistika, hraje za Bučovice a studuje VŠ: „Volejbal máme v rodině, nemohl mě minout“

24.01.2024 | Patrik Minda pochází ze slavné volejbalové rodiny, jeho dědeček Pavel Schenk patřil do veleúspěšné generace reprezentantů Československa sbírajících medaile na mistrovstvích světa i olympijských hrách. Sám se věnuje tomuto sportu odmalička, stále jej aktivně hraje na ligové úrovni a k tomu se od léta 2023 oficiálně stal členem VK Prostějov. Hanáckému klubu přitom pomáhá už více let, neboť je životním partnerem kapitánky vékáčka Simony Bajusz. K tomu studuje vysokou školu a přemýšlí, co po jejím dokončení dál v životě.

Odkdy volejbal patří do tvého života?
„Vlastně odjakživa. U nás je to rodinná tradice tím, že už děda volejbal hrál, a to nesmírně úspěšně. On byl členem té slavné generace, kdy reprezentační mužstvo Československa dokázalo vyhrát v šedesátých letech dvacátého století mistrovství světa a přivezlo stříbro i bronz z olympiády. Volejbal hráli také oba moji rodiče a v podstatě mě tak ani nemohl minout. (smích) Věnoval jsem se mu odmala a pamatuju si, jak jsme celá rodina jezdili na různé mixové turnaje. Vždycky to u nás doma bylo hlavní téma. A dodnes platí, že pokud přijedu domů do Bratislavy, tak se bavíme hlavně o volejbalu.“
Jak se vyvíjela tvoje volejbalová kariéra?
„Od přípravky až do juniorů jsem nastupoval za VKP Bratislava. Začal jsem už v nějakých osmi letech a prošel tam všemi mládežnickými kategoriemi, vždy jsme patřili do slovenské špičky. Mám i nějaké medaile z mistrovství republiky kadetů či juniorů, ale titul bohužel ani jeden. Kluci VKP ho získali až rok poté, co jsem v devatenácti letech odešel za studiem do Brna. (směje se) Tam jsem tři roky oblékal dres béčka Volejbal Brno v první lize mužů a potom přestoupil do rovněž prvoligových Bučovic, kde hraju dodnes.“
Proč jsi jako Slovák šel studovat vysokou školu do Česka?
„Důvodů bylo víc. Asi bych řekl, že hlavně lepší školství a větší kvalita vzdělání v ČR. Zároveň i vyšší volejbalová úroveň, protože v Bratislavě tehdy nebyla mužská extraliga, zatímco v Brně ano. Tudíž jsem měl před sebou metu, že i herně se budu moci dál posouvat.“
Jakou školu jsi zvolil?
„Původně informatiku na Masarykově univerzitě, ale tam jsem vydržel jen půl roku. Nějak mě to nebavilo, proto jsem hned po prvním semestru skončil a od dalšího školního roku začal na Vysokém učení technickém. Teď už jsem v pátém ročníku podnikatelské fakulty v oboru rozvoj podniku, zbývají mi tři zkoušky, pak poslední semestr a státnice.“
Kde a kdy jste se dali dohromady se Simčou?
„Ona tehdy byla v Dukle Liberec, hrály v Brně proti Šelmám a protože má kamarádku, která se zná s brněnskými hráči, šlo se na společnou večeři. Tam jsme se začali nějak víc bavit a přeskočila jiskra. Potom jsem se docela hodně nacestoval do Liberce, kam je to dlouhá štreka.“ (se smíchem)
Simonin přestup do Prostějova jsi tak hodně uvítal, ne?
„No to rozhodně, po stránce dojíždění šlo o velice příjemnou změnu. (směje se) Už předtím jsme měli za sebou společně strávený covid v Liberci, kde jsem zůstal se Simčou a aspoň nemusel do čtrnáctidenní karantény, což by mě čekalo po návratu domů. Od léta 2021 začala Simča nastupovat za VK, od té doby žijeme spolu v Prostějově. Vyklidil jsem si svůj pokojíček na brněnské hale, sbalil si těch pár věcí a přestěhoval se sem, do školy v Brně od té doby dojíždím. Je to kousek, dá se to zvládat v pohodě.“
Můžeš popsat své postupné prorůstání do klubového dění ve vékáčku?
„Hned když Simča šla na první schůzku s panem Čadou, tak jsem ji doprovázel. Seděli jsme na kávě a Mirka okamžitě zajímalo, proč mám na autě slovenskou espézetku. Tak jsem mu vysvětlil, kdo jsem, a Mirek zjistil, že se vlastně dobře zná s mým dědou, že jsou kamarádi. Tak nějak přirozeně vzniklo, že když hraju volejbal, tak můžu někdy vypomáhat na trénincích prostějovského týmu, pokud je potřeba. Mirek říkal, že mě za to vždycky pozve na pivo. (smích) Do chodu družstva jsem se pak zapojoval s přibývajícím časem čím dál víc, až před touhle sezónou přišla nabídka, jestli bych nechtěl dělat statistika.“
Studuješ vysokou školu v Brně, hraješ první ligu mužů za Bučovice, vypomáháš s přípravou extraligových žen Prostějova a ještě jim děláš statistika. Jak všechno stíháš?
„Naštěstí Bučovice nejsou profesionální klub, máme tam jen tři tréninky týdně a maximálně jeden dvojzápas o víkendu. Autem jsem v Bučovicích za půl hodiny, takže i s cestováním se to dá bez problémů zvládat. Navíc to vychází dobře tak, že míváme volno zrovna ve čtvrtek, kdy prostějovské holky často hrávají svá utkání. V pátek je mívá Sokol a v sobotu zase bývám s VK, termínově se to doplňuje. K tomu samozřejmě škola, ale tu mívám tak dvakrát třikrát týdně přes den a hlavně dopoledne, tudíž vše dohromady se nějak dá stíhat. Sice nemám zrovna moc volného času, ale nestěžuju si, všechno mě to baví. A navíc jsem pořád mladý, proto mám ještě dostatek sil i energie. (směje se) Nejdůležitější je dobře spát v noci, a k tomu si někdy hodím chvilku šlofíka po obědě, pokud je taková možnost.“
Jak máte rozdělenou práci s dalším statistikem VK Jakubem Krčmařem?
„Na začátku sezóny jsme se domlouvali, že Kuba bude dělat domácí zápasy, protože na venkovní kvůli své práci už nemůže jezdit. Zatímco já bývám s holkama i na hřištích soupeřů. Každopádně mi Kuba všechno ukázal a vysvětlil, naučil mě práci statistika se vším všudy. A na utkáních doma teď většinou býváme oba, vzájemně si pomáháme a ještě pokecáme. Prostějov tak při mnoha utkáních mívá dva statistiky, což je na extraligu žen docela nadstandard. (smích) Každopádně my dva se vždy rádi vidíme, jsme kámoši.“
Navíc ses začal postupně starat o sociální sítě prostějovského klubu. To máš jako koníček?
„Přesně tak. O sociální sítě se vlastně starám i v TJ Sokol Bučovice skoro hned od chvíle, co jsem tam přišel. Jakmile zjistili, že mě to baví a mám k tomu vlohy, tak to na mě hodili. (znovu se směje) S grafikou si hraju v podstatě už od střední školy a opravdu to je taková moje záliba. V Prostějově dělala sociální sítě do loňska Stavča (Adéla Stavinohová - poznámka autora), pak odešla do Liberce a měly to místo ní vzít Peťa Kožoušková s Mázou (Pavlou Meidlovou). Nakonec jsme se domluvili, že když chci, tak mi to klidně přenechají. Holky se myslím vůbec nezlobily. (se smíchem) A mě tohle fakt baví, navíc vytvářím směrem do budoucna určité portfolio práce, která je za mnou.“
Máš nějakou představu, co bys chtěl po škole pracovně dělat? Zůstat u volejbalu?
„Je to samozřejmě jedna z možností. Dělat trenéra však určitě ne, na to nemám povahu ani drajv. Maximálně vést děti někdy v budoucnu, až budu mít třeba vlastní. Určitě bych nejradši dělal něco s tou grafikou, což mě skutečně moc baví. Nějak to skloubit například s marketingem a využít při tom v prostředí volejbalu i věci, které studuju by asi byla naprosto ideální kombinace. Uvidíme.“
Bavíte se doma se Simonou také o něčem jiném, než o volejbalu? A musíš si dávat pozor na třeba i něchtěné vynášení důvěrných týmových informací ven z klubu?
„Doma je pochopitelně volejbal hodně časté téma, nejvíc po trénincích a zápasech. Ale někdy je ho už opravdu moc, takže řešíme i děláme úplně jiné věci - normální běžné jako kdokoliv jiný. A jestli se musím hlídat, co komu řeknu o dění v mančaftu? Ano, prostě si musím dávat pozor na pusu. Určité věci musí zůstat uvnitř a kdybych je někomu prozradil, tak bych to mohl pěkně schytat.“ (smích)
Jaké máš ještě ambice v hráčské kariéře?
„Momentálně hraju pro radost a uvidí se, co přijde dál. Kdyby třeba po dokončení vysoké školy přišla nějaká zajímavá příležitost, možná bych se jí nebránil, ale nic přesnějšího nedokážu v téhle chvíli říct. Záleží, co v mém životě přijde dál, jaké možnosti se mi otevřou.“