Miroslav Čada: „Role favorita? S tím se musíme vyrovnat. Z hráček cítím velké chtění a maximální touhu po úspěchu“

25.09.2024 | Jakmile prostějovské volejbalistky získaly kterýkoliv z jedenácti mistrovských titulů či deseti Českých pohárů, mělo to jednu konstantu: z lavičky je vedla trenérská dvojice Miroslav Čada + Lubomír Petráš. Ostřílený kouč i jeho věrný pobočník teď společně jdou do další sezóny 2024/25, v níž mají ženy VK znovu ty nejvyšší ambice. S Miroslavem Čadou jsme si povídali o tom, kterak je naplnit.

Jaké pocity máte z absolvované přípravy?
„Důležité bylo, že jsme ji od začátku absolvovali ve skoro úplně kompletním složení, jen první tři týdny chyběla Viky Dvořáková reprezentující na mistrovství Evropy juniorek. Jinak máme tým celou dobu pohromadě, což je při jeho výrazně obměněném složení dost podstatné. Náplň přípravy po tréninkové stránce i z hlediska odehraných zápasů či turnajů jsme se snažili složit vyváženě, což se myslím podařilo, ale víc samozřejmě ukáže až samotná sezóna. Výsledky přáteláků byly vesměs příznivé kromě jedné těsné porážky na Olympu Praha, herně jsme se postupně zlepšovali. A také zdravotně zůstali s výjimkou nakopnutého palce Nikol Kvapilové v pořádku. Proto hodnotím přípravné období pozitivně.“
Co jednotlivé svěřenkyně, jak se zatím jeví?
„Velice dobře do kolektivu zapadla americká nahrávačka Elise Ferreira, zdárně probíhá její sehrávání s útočnicemi. Naopak rezervy má brazilská smečařka Sonaly Cidrao, musí ještě zabrat a přidat. Vysokou kvalitu od prvního tréninku celou dobu prokazuje Nikol Kvapilová, kterou bereme jako hlavní oporu a proto je se svými zkušenostmi kapitánkou, která vede mančaft na hřišti i mimo něj. Dost jí v tom pomáhá další ostřílená tahounka Klára Vyklická, skvěle se dosud jeví klidná síla Adély Chevalierové, na liberu hodně spolehlivé zejména přihrávkou. Pochválit však musím úplně celé družstvo, protože všechny holky jsou maximálně motivované a samy na sobě chtějí co nejvíc pracovat. Od startu přípravy jsme neměli jediný špatný trénink, kolektiv funguje, cítí šanci na úspěch a společně jde za ním.“
Kádr se citelně obměnil. Nakolik už je sehraný?
„V rámci možností jsme sehraní dobře, základní věci fungují. Ale je jasné, že na souhře musíme dál tvrdě pracovat, neboť jde o dlouhodobou záležitost s nutností neustálého zlepšování, pilování detailů. Logicky občas děláme chyby, které bychom dělat neměli a na jejichž odstraňování průběžně pracujeme.“
V mančaftu není žádná vyloženě vysoká hráčka. Nepůjde o slabinu?
„Je pravda, že náš výškový průměr šel dolů. V minulých letech jsme bývali dominantní na bloku, což se teď nedá očekávat. Na druhou stranu můžeme těžit z větší pohyblivosti při obraně jak na síti, tak hlavně v poli, navíc bychom měli mít lepší přihrávku i servis. A věřím, že se budeme opírat rovněž o kvalitní útok. Bloky? Na těch chceme hrát trochu jinak než v minulosti, tak uvidíme.“
Nakolik těžké bude zvládat roli favorita?
„Jednoduché to není a nebude, trochu se s tím potýkáme hned od začátku přípravy. Holky si samy uvědomují, že máme silně složený tým, kterému všichni soupeři ochotně přenechají roli největšího favorita. Tím roste tlak na hráčky, jenž byl v Prostějově vždy největší. S čímž se prostě musíme vyrovnat a naučit se jako favorit žít. Důležité je, že v tom nikdo není sám, naopak tvoříme kolektiv, kde se jeden může opřít o druhého. Navíc nic nebude o jediné hráčce, která musí vše táhnout sama. Máme celou řadu kvalitních volejbalistek s různými přednostmi, jimiž se mohou vzájemně doplňovat. Právě na týmovost a vzájemnou zastupitelnost chceme hodně sázet. Žádná jedna pevně daná základní sestava s náhradnicemi okolo. Naopak především na smečařském postu panuje značná konkurence i vyrovnanost tím větší, že tam můžeme využívat též mladou univerzálku Viky Dvořákovou. Velký výkonnostní pokrok udělala taky mladší nahrávačka Bára Abendroth, jíž se vůbec nemusíme bát dávat příležitost, totéž platí pro osmnáctiletou blokařku Julču Bažó. Nikdo z kádru prostě nezůstane bokem, každá má v mančaftu svou úlohu. Klíčové bude odvádět kolektivně co nejlepší výkony, jít zápas od zápasu, pořád na sobě pracovat. A co nejvíc chtít, nespokojit se s menšími ambicemi. Já z holek cítím, že touží po maximálním úspěchu.“